Kapitola 1: Plán
Už někdy loni po nákupu Téměř Dokonalé Motorky a po zajížděcím výletu na Slovensko ve mě zrála myšlenka, že bych tuto zemi jedné větve mých předků opět navštívil. Seznámil jsem tak někdy letos z jara s tímto nápadem svého kamaráda a souseda Romana s Marauderem, se kterým jezdím na jednodenní kochací výlety po okolí, v pravdě byl myšlenkou nadšen. Dalším osloveným byl můj dlouholetý a nejlepší kamarád Tomáš z rodiště s Alpem, majitel naší vesnické hospody Zdeněk s XT a cca měsíc před plánovaným termínem se k nám ještě přidal Tomášův švára Martin taktéž s Alpem. Trasu a zajímavá místa k navštívení jsem naplánoval již z jara a termín byl vybrán podle možností všech jak si vzít volno.
Kapitola 2: Kristalizace
Zhruba týden před odjezdem se bohužel ukázalo, že Roman díky práci nemůže a Zdeněk se na tvrdém enduru bojí o vlastní řiť z důvodu délky výletu. Tím pádem se počet výletníků ustálil na složení já TDM, Tomáš Alp 600, Martin Alp 650. Nu což, nakonec možná dobře, přeci jen nevím nakolik bych si užil tu Romanovu "Maraudří" jízdu, někdy na mě až moc kochačka. Vše nachystáno, ubytování zamluveno, motorky připraveny. Ve čtvrtek večer mi volá Tomáš s tím, že Martin si nemůže vzít volno a dorazí až večer do místa prvního nocování do kempu ATC U vody, Dolní Věstonice. Zároveň domlouváme čas našeho ranního odjezdu a to stylem :
Tomáš : Tak v kolik ráno.
Já : No rád bych vyjel tako kolem 9
Tomáš :Jasný pohoda, takže aby jsme do 10 vyrazili
Já: Tak raději do půl
Tomáš :OK
Kapitola 3: První den
Je pátek ráno, jsem po snídani, Máša připravená obouvám si boty je 9:30, chvilku stepuju u motky a pak si krátím čas tím, že jedu do místního koloniálu pro vodu na cestu, tam pak stojím a "bavím se" pozorováním projíždějících zemědělských strojů. v 9:55 se na začátku vesnice vynoří Alp s Tomem a když u mě zastaví diví se, jak vím, že už jede, že jsem mu vyjel napřed. No zjebal jsem ho. Vyrážíme, první zastávka plánována ve Světlé nad Sázavou, kde máme v plánu podívat se do městského podzemí, někde před půl 12 jsme v cíli a hrneme se do domu s nápisem "Světelské podzemí", zjišťujeme, že na vchodě do sklepa a podzemí je zamčená mříž. Z nástěnky vedle vchodových dveří se dozvídáme, že mimo sezonu jsou prohlídky pouze v úterý od 13 - 15 hodin a případně po domluvě v Informačním centru. Jdeme ho hledat, Tomáš po cestě nachází trafiku a spěchá doplnit tabákové zásoby, já si mezitím všímám cedule centra na domě za trafikou a už beru za kliku, je zamčeno, oběd. Domluva nad řešením situace je okamžitá - serem na to. Vracíme se k motorkám a když nasazujeme helmy zastaví u nás mladík s maminkou a je unešen starým Tomášovým Alpem, o Téměř Dokonalou Motorku nezavadí ani okem ani slůvkem a hned mu ho chválí a vrká jak dodělává papíry a přesně tohle by chtěl, maminka nás po očku pozoruje a jak hoši dovrkají nad krásou, praktičností a vůbec celkovou genialitou a nepřekonatelností Alpa, ptá se jestli to nejezdí moc rychle, což já považuji za nahrávku na smeč a vyvracím její obavy s tím, že je to v podtatě takovej fichtl, pincek a vůbec je to pomalá a líná mrcha a šibalsky přitom mrkám na mladíka, který se roztejká blahem nad touto podporou, Tomáš se na mě zle mračí. Na závěr tohoto příjemného rozhovoru z mladíka ještě vypadne, že dělá v Infocentru ( jaká náhoda ) a že jestli něco chceme, že teď jde s maminkou na oběd, ale v půl 1 tam bude. Rozloučíme se, startujeme, nečekáme a mizíme. Tomáš se snaží vyvrátit pomluvy Alpa a pěkně za něj tahá.
Další zastávka je co by kamenem ze Světlé dohodil a zbytek dojel na motorce a to pomník J.Haška v Lipnici ( Hlava XXII ), zde dáváme cígo a chvilku lelkujeme u tohoto kamenného díla, dále pokračujeme na Humpolec, kde je nutné si prohlédnout pamětní desku Hliníkovi. Zastavujeme na náměstí a jdeme do středu parku k pamětní desce, Tomáš při pohledu na ní prohodí : "a kdo to byl vlastě ten Hliník", zjebu ho, omlouvá se že mu to vůbec nedocvaklo a že už je to jasné, konečně přesazená Hujerova švestička vedle kamene s deskou v podstatě už žádný jiný výklad neumožňuje. Ptáme se v trafice na nějakou dobrou restauraci, maník nás posílá do sklepní rockové hospody Tennesie, tak jméno dobré, třeba bude nějaký ten steak, z denní nabídky si Tom dává rizoto a já vejpečky se zelím, neboť třetí a poslední nabídkou byl nějakej naprostej hnus na kterej už jsem raději zapoměl. Rizoto je mastná obarvená rýže, vejpečky jsou tak za 3. Po cestě zpět k motorkám na nás mává maník z trafiky, jestli jsme si dobře šmákli, neposlali jsme ho do prdele bo jsme zrovna kouřili.
Následuje přejezd na jižní Moravu cca 180km k dalšímu bodu na naší trase a to zbytkům středověké římské pevnosti u Pasohlávek. Chvilku to hledáme, ale nakonec stojíme kolem půl 5 na kraji polní cesty k vinici, kde je informační cedule s fotkami vykopávek a vyobrazením turistického okruhu. Okruh vede tou polní cestou kolem vinice, tak neleníme, nasedáme a hurá do kopce, jelikož mám v navigaci přesně zadané GPS vykopávek není problém je najít. Stojíme na konci polňačky, navigace hlásí že cíl je cca 50m vpravo od nás na vrcholku toho kopečka, pohoda, jen je divné, že to je v poli kde je již po kolena Ječmene. No nic slejzáme ze strojů a valíme polem až k ......... ničemu, pole, pole všude pole, po nějakých vykopávkách, zbytcích zdí nebo alespoň ceduli ani památky. Vyslovuji teorii, že to asi našli, když tam ten zemědělec oral své pole, tak to odkryli, nafotili a zase zahrabali, aby mohl zemědělec i v dalších létech nerušeně pěstovat své plodiny, dozvídám se, že jsem vůl a jdeme s úplně promáčenýma nohama zpět k motkám.
Dojíždíme poslední kousek do kempu ve Věstonicích, zde nás vítá velmi příjemná paní šéfová, ukazuje nám chatku a mi se převlíkáme do něčeho pohodlnějšího a hned valíme na pivko. Je něco kolem půl 6, sotva zvládneme první dva kousky na žízeň, volá Martin, že je v Brně, rozhodujeme se, že počkáme s večeří na něj. Mezi tím si krátíme dobu posezením se třema maníkama z Přistoupimi, dva na Fazerech a jeden na žlutý TDM 900 ( myslím, že říkal, že je tady taky už registrovanej ). Když dovalí Martin a hodí se do gala, mizíme z kempu naproti přes silnici do restaurace, kde dáváme večeři ( velmi slušnou ) a nějaký to pivko a závěrečný rum. Kolem půlnoci za všeobecného veselí uléháme a opět se, již ve dvojím podání, dozvídám z asi půl hodinové diskuze, že Transalp je prostě nejvíc. Usínám jako polsední, zřejmě mám trošku vyšší tlak.
Kapitola 4: Druhý den
Ráno se probouzím jako poslední kolem půl 9, Martin již má za sebou vlastnoručně uvařenou kávu, polévku a asi 5 cigár, Tom jak se zdá vstával pouze o chvilku dřív než já takže si vaří na Martinově vařiči kafe, jdu na hajzl a do bufetu, kde si dávám preso a dva čerstvé rohlíky s paštikou, já jsem spokojen. V půl 10 se loučíme s paní šéfovou a vyrážíme, nejdřív jen do města, kde navštěvujeme místní archeologické muzeum, povím Vám nic pro věřící, samé rouhačství a kacířství, ještě že jsme všichni tři řádně odkojeni českým ateismem. Další cesta nás vede na rozhlednu ve Velkých Pavlovicích, zde se přiznávám z mého vrozeného strachu z hloubek, oba si ťukají na čelo, že přeci lezeme na rozhlednu do výšky, jelimani, ale kam se pak z té výšky díváme co? Zvládl jsem to, výhled pěkný a fučák taky, sestupujeme a dáváme si v místím krámku párky v rohlíku, nějaký ten cukr ( Kofolu ) a cígo, sedíme na klandru u motorek a žvaníme, naprostá pohoda, okukujeme motorky a já jsem poučen, že Alp je nejdokonalejší motorka co byla kdy vymyšlena, dávám si ještě jedno cígo. Další cesta nás vede již na Slovensko a to konkrétně do Holíče k památce větrný mlýn, Martin se ujímá navigace ( jede první ) a po chvilce bloudění památku nacházíme, no nic moc, popravdě když to srovnám s tím výletem na Kokořín, tam byly párky, ale tady prd, ačkoli vlastně jsme podpořili humanitu ve světě, protože cestou od mlýna jsme potkali na polňačce dva totálně zfetovaný cikány a ani jsme je nepřejeli. Valíme dál, teď nás čeká nejhezčí dnešní úsek a to silnice mezi Turčianskými Teplicemi a Hermancem. Vedení skupiny se opět nekompromisně ujímá Martin s tím, že jezdím plíseň a kdyžtak na mě dole počkají, statečně se držím Alpů a klopím co to de, respektive na stojánek, ani mi moc neujeli, když jsem u nich dole zastavoval Tom ještě ani neměl ubalený cigáro, po kontrole mého poserproužku a konstatování, že to mám sjetý taky až na okraj jsem dostal školení, že lehkej a obratnej Alp je do takovýchto serpentýn mnohem lepší než těžký okufrovaný TDM. Ać jsem neměl na cigáro chuť zapálil jsem si. Na blízké benzínce jsme dali ještě kafe a pak po ohlášení u majitele ubytovny dotáhli těch posledních 30km do Liptovké Osady, kde jsme měli zamluvený pokoj. Na místo jsme dojeli něco kolem 7 hodiny, čekal nás syn majitele s přítelkyní a bylo to opět velmi příjemné, dokonce nám zatopil aby jsme měli teplou vodu. Nechali jsme si poradit hospodu na jídlo, převlékli se a mazali ten zhruba kilometr a půl do tý Koliby, tam jsme zjistili, že zavírají v 8 hodin a to i v sobotu, bylo 7:42, každopádně líná huba holý neštěstí, tak se Martin šel zeptat, zda je ta zavírací hodina definitivní, naštěstí se hodným lidem zželelo hladových čechů a udělali nám ještě príma večeři a natočili pivo Steiger ( mě dvě ). Pak jsme pokračovali zpět směrem k ubytovně a po cestě si dali pivo v pizzerii ( Zlatý Bažant, hnusný ) a nakonec zakotvili v takový malý dřevěný hospůdce kde točili nějaký nám dosud neznámý Martiner, každopádně to bylo to nejlepší ten den. Následně proběhla družba s místním veteránem ze speciálních jednotek, hovořícím 10 jazyky a obecně velmi světaznalým, pohostili jsme ho pivem a rumem ( bo neměl prachy ) což nesl s dojetím a slavil to výkřiky "AK forty seven", " vedoucí liška, leader fox" apod. Následně jsme se přemístili na ubytovnu, před kterou jsme ještě chvilku pokuřovali a hodnotili denní zážitky, opět se většina cestovatelů shodla, že Transalp je to nejvíc, nicméně byl to už kompromis, neboť začal zanívat názor, že nejvíc je Alp 600, protože od tý doby už nic lepšího nikdo nevymyslel a i ta 650 je už designově zmršená potvora. Usnul jsem opět poslední.
Kapitola 5: Třetí den
Tentokrát jsem vztával stejně s Tomášem, Martin akorát vařil kafe a nabízel nám čerstvý rohlíky pro které došel do místního obchůdku, když už se sám, jediný vzhůru asi hodinu a půl trošku nudil. Dokonce vytáhl i nějakou tu paštiku, holt je to zkušený traveller. Naštěstí jsem v kuchyňce našel zašantročený hrníček tak jsem si mohl dát kafe s nima. Byla neděle ráno a naše ubytovna byla přesně naproti katolickému kostelu, zhodnotili jsme, že na to jak jsou tady všichni pobožní, protože procesí věřících nebrali konce, všichni po večerech dost lejou, nebo, že by právě proto? Nejprve jsme vyrazili pro sýry, tedy já, Alpaři tvrdili, že to doma nikdo neocení, když nějaký sýry přivezou, tak na mě počkali, nakoupil jsem neco málo asi za 15 EUR a hurá opět na cestu. Dalším bodem byl slovenský orloj ve Staré Bystrici, i cestou tam nás čekaly moc pěkné silnice Velkou i Malou Fatrou a tak jsme si to pěkně užívali až do okamžiku, kdy začalo poprvé tento víkend pořádně chcát, tedy né že by jsme do té doby nezažili nějakou vodu, ale byly to v podstatě pouze mírné přeháňky, které jsme podle intenzity buď naprosto ignorovali, nebo přečkali s cígem na nějaký pumpě, ovšem teď už se muselo do nemoků, Martin se vsoukal do své červené motorkářské kombinézy za litr, já do dvoudílného kompletu z pracovních oděvů za 180, kč a Tomáš nás poslal do prdele s tím, že nemok nemá. Pokračovali jsme v jízdě až do Bystrice, kde jsem udělal nějaký fotky a stratil klíče od Máši. Po lehce stresující čtvrt hodince, nebot jsme si náhradní klíče před cestou neměnili, protože mi je Tom nechtěl ztratit, jsem klíče našel na kotníku v nemoku, který má ( logicky ) děravý kapsy. Za všeobecného veselí jsme pokračovali v cestě, teď již zpět k nám do vlasti a to přes přechod Konečná, kupodivu jako snad vždy, když jsem jel v oblasti Makova chcalo. Mírně rozladění z tohoto vývoje jsme valili rovnou do Vítkova, kde jsem zkusmo prozvonil Míru zda není na chatě, nebyl, před hodinou odjel, nu což, dali jsme bagetu na benzínce, nějaký to cígo a pokecali s cikánem ve shnilém žigulu co říkal, že to zná to ježdění v dešti, že má pincka a že ho chtěl prodat, ale je mu to líto a že mu žere žigul půl litru oleje na 400km, protože to má vyzkoušený když jezdí na tyhle dlouhý výlety. Boha, že se na mě nabalují takovýhle existence. Přestalo pršet a tak jsme dotáhli denní porci do kempu v Dolním Žlebu u Šternberka, zde nás čekala sice nejvíc punková chatka z cesty, ale zase nejlepší lidi v bufetu a úžasnej kuchař u grilu. Okamžitě jsme se shodli na tom, že po stránce kvality občerstvení je tohle zatím nejlepší, pivo a ražniči nemělo chybu a na rumu už není co zkazit. Bohužel jsme byly v neděli jediní hosté občerstvení, kteří by vydrželi déle než do 9 hodin, tak nás paní vedoucí poprosila, zda může domů, jestli nám to nebude vadit, nevadilo, nechali jsme si natočit 10 piv do petky a půjčili si půllitry, tak jsme lidi nebudem pít rovnou z petky, nebo hrnečků na čaj, paní vedoucí poděkovala a mi se přesunuli k chatce, kde jsme tak do 1 hodiny v klídku popíjeli, pokuřovali a krafali. Tentokrát žádné školení na téma nejlepších motorek neproběhlo, protože jsem prvotní náznaky utnul prohlášením :" že já jsem si nekoupil Transalpa" a tím těm mizerům zcela sebral vítr z plachet. V noci byla zima jako svině, takže jsme také konečně použili k erárním dekám i naše spacáky, no alespoň jsme je nevezli zbytečně. Usnul jsem první.
Kapitola 6: Čtvrtý den
Ráno jsme v žádném případě nikam nespěchali, za prvé jsme měli strach z mírného zbytkáče, za druhé Martin ladil svůj chytrý telefon na předpověď a tvrdil, že do 10 bude pršet a pak je nad celým územím v podstatě bez srážek. Vyjeli jsme v půl 11 za mírného poprchávání a cestou do Žamberka několikrát slušně zmokli. Byl jsem nařčen z toho, že jako vedoucí ( né liška ), schválně vždy stočím jízdu za mraky, ale tak to rozhodně nebylo, plán je přeci plán ať se děje co se děje, tak se musí dodržovat. V Žamberku bylo v plánu navštívit rodný domek Prokopa Diviše, ale měli jsme tak nějak tý meteorologie v praxi dost, tak jsme se na to vysrali a raději to natáhli do pohraničí na nějaký bunkry. Zde jsem byl opět potupen, když jsem nemajíc špunty a lehkého Transalpa nevyjel na střechu jednoho bunkru a zhatil tak možnost pěkné fotografie. Vyfotil jsem si Mášu před bunkrem a dal cígo. Pak už jsme to valili směr Hradec Králové a domů. Na poslední benzínce cca 5 km před Poděbradama nás chytnul poslední vylejvák, ale na to jsme už rezignovali a s vidinou teplých van, čajů a tělesných ohřívačů v podobě našich žen, jeli déšť nedéšť až domů. Tedy v Sadské jsme se rozloučili a já už s poskakující Mášou dorazil těch 5km. Doma jsem byl náležitě přivítán a oslavován za dovežené dary a vůbec, že jsem přežil tak dlouhou a strastiplnou cestu. O tom, že jsme znovu otevřeli s Tomášem náš letitý sen Maroko jsem se raději nezmínil.
Kapitola 7: Statistiky
Najeto cca 1200km.
Spotřeba TDM kolem 5,5, TA600 kolem 4,2, TA 650 kolem 4,8.
Ceny ubytování, ATC Dolní Věstonice 250,- kč noc osoba, v chatce, povlečení. Ubytovna Privat Osada v Liptovské osadě 10 EUR, pokoj pro tři, povlečení, vlastní sprcha a hajzl. Kemp Dolní Žleb 170,- kč chatka, povlečení.
Moje náklady - cca 5tis.
Mapa trasy:
http://www.mapy.cz/s/j37w